„Na počátku bylo slovo…“ Pokroku směrem k větší genderové spravedlnosti vždy předcházel „odchod z neviditelnosti, kterou jsme si zčásti samy uložily“. Výraznými příklady jsou texty Olympe de Gouges a její „Deklarace práv ženy a občanky“ z období Francouzské revoluce roku 1791. Také občanské revoluce 19. století, Pařížská komuna roku 1871, první a druhá vlna ženského hnutí ve 20. století, stávky dělnic, pořádání Mezinárodního dne žen na podporu volebního práva žen a mnoho dalších akcí vyvolávaly konfliktní a pomalou, přesto však postupnou a trvalou změnu veřejného mínění. Tím položily základ pro prosazení svobody a rovnosti také pro ženy, včetně práva rozhodovat o interrupci, přístupu ke vzdělání, možnosti pracovat a mnoha dalších práv. Šlo o jakousi opožděnou demokratizaci pro „druhé pohlaví“.
Tento veřejně vyvolaný proces společenského učení a poznávání uváděl do pohybu změnu vědomí, byť s velkým zpožděním a po celá desetiletí. Pomáhal také posouvat souřadnice mocenských vztahů. Veřejný tlak totiž stanovuje hranice, vytváří něco nového a snad také podněcuje sebereflexi. Většina lidí se snaží vyhnout negativní pozornosti veřejnosti. Právě z této skutečnosti postupně čerpala svou sílu ženská i další demokratická a sociální hnutí.
Síla veřejnosti může působit také opačným směrem: jako korektiv, který ženám po získání mocenských pozic pomáhá odolat korupčnímu působení moci.
Veřejný prostor
Co však veřejný prostor znamená a nakolik je sám prostoupen mocenskými vztahy? V zásadě jde o dorozumívání různých aktérů a skupin ve společnosti na základě argumentů. Filozof Jürgen Habermas tuto myšlenku rozpracoval ve vztahu k osvícenství 18. století i k současným zastupitelským demokraciím. [1] Stejně jako řada dalších autorů upozorňuje na strukturální proměnu veřejného prostoru od nástupu Webu 2.0, a tedy sociálních sítí.
S Facebookem, Instagramem, TikTokem, novinářskými blogy financovanými z příspěvků občanů, kanály na YouTube a novou profesí „influencera“ skutečně vznikla nová média. Občané se díky nim mohou informovat prostřednictvím jiných občanů bez zprostředkování zavedeného tradičního média, například novin, časopisu, televizní či rozhlasové stanice financované státem nebo vlastněné korporací. Existence nových médií a platforem, které jim zajišťují veřejnou pozornost, současně snižuje význam tradičních médií. Svědčí o tom mimo jiné přesun inzerce na platformy a silná konkurence v boji o kliknutí a pozornost. Přibližně od roku 2015 navíc přibývají sdružení, nadace a organizace ověřující fakta, často financované státem nebo velkými soukromými nadacemi, které rovněž prosazují vlastní příspěvky v zápase o výkladovou autoritu.
Ženy i všichni, kdo v boji za viditelnost a překonání diskriminace podporují genderovou demokracii, se tak mohou snažit získat pro své cíle další lidi prostřednictvím mnoha různých kanálů. Zůstávají také „klasické“ formy veřejného vyjádření: demonstrace, diskusní setkání v obývacích pokojích či restauracích, vlastní publikace, akce, kongresy, umění, občanské divadlo a mnoho dalších.
Ženy jsou aktérkami i příjemkyněmi veřejných diskurzů, a tedy i zápasů o to, co má být v dané době považováno za „pravdivé“. Debaty, někdy vedené rozhořčeně a bez humoru, zároveň ukazují, jakou moc má publikum. Právě občanky a občané nakonec rozhodují, které předkládané názory přijmou a které odmítnou. A ženy rozhodují také.
Odkazy
[1]Habermas, Jürgen, Strukturwandel der Öffentlichkeit: Untersuchungen zu einer Kategorie der bürgerlichen Gesellschaft, Frankfurt 1962, and Habermas, Jürgen, Ein neuer Strukturwandel der Öffentlichkeit, Berlin 2022