Rozdíly mezi pohlavími jsou trvalým tématem diskurzů. Ty po staletí předem utvářely a stále utvářejí naše vnímání, vytvářejí „pravdy“ o tom, co uznáváme za společenskou realitu, vyjednávají mocenské vztahy a formulují dispozitivy jednání. Řada diskurzů se vztahovala také k údajné nižší hodnotě žen a k ovládání ženského těla.
Jean-Jacques Rousseau (1712–1778)
Filozof Jean-Jacques Rousseau zásadně proměnil pohled na pedagogiku svým románem „Émile aneb O výchově“ (1762). Jeho myšlenky pronikly do mnoha pedagogických a reformně pedagogických koncepcí. Rousseau formuloval zásadu, podle níž mají dospělí zůstat dospělými a děti dětmi. Co to znamená? Vývoj dítěte má probíhat v souladu s jeho potřebami a aktuálními schopnostmi, v souladu s přírodou neboli s jeho vlastní přirozeností. Za důležitý považoval zdravý životní styl, pohyb a vegetariánskou stravu. Výchova měla směřovat ke svobodné osobnosti, která je vzdělaná filozoficky i prakticky a dokáže si vytvořit vlastní úsudek. Nešlo pouze o předávání znalostí, ale také o probouzení radosti z jejich získávání.
Pátá část nese název „Sophie aneb Žena“. Brzy se ukáže, že jednání a snažení Sophie se vždy orientuje na muže a že jí není přiznán samostatný rozvoj vycházející z vlastního nadání. Je proto zřejmé, že Rousseau své obecné úvahy o výchově odpovídající potřebám dítěte psal především s ohledem na chlapce a mladé muže.
Rousseau tvrdí, že žena existuje proto, aby se líbila muži a podřizovala se mu. Má o něj pečovat, radit mu, utěšovat ho a „zpříjemňovat“ mu život:
Veškerá výchova žen se proto musí vztahovat k mužům.
Líbit se jim, být jim užitečné, být jimi milovány a váženy, vychovávat je v mládí, pečovat o ně v dospělosti, radit jim, utěšovat je a činit jejich život příjemným a sladkým – to jsou povinnosti žen ve všech dobách a tomu se mají učit od dětství. Dokud se k této zásadě nevrátíme, vzdalujeme se cíli a všechna pravidla, která pro ženy stanovíme, neslouží ani jejich štěstí, ani našemu.[1]
Jejím životním údělem mělo být stát se hospodyní a matkou a pro tento účel rozvíjet svého ducha. Vzdělání však omezovalo právě toto poslání: být zde pro muže. Filozofie ani přírodní vědy do něj nepatřily. Muž myslí, tvoří a zkoumá, žena uvažuje a pozoruje. Připadá jí pasivní role.
Jak Rousseau tuto zásadní nerovnost mezi pohlavími zdůvodňuje? Odvozuje ji od způsobu, jakým obě pohlaví prožívají sexualitu. Předpokládá, že muž má vždy aktivní a žena pasivní roli. Z tohoto předpokladu pak odvozuje a zobecňuje role, které připisuje mužům a ženám.
Důsledky tohoto způsobu uvažování jsou dalekosáhlé. Filozof Immanuel Kant jej například převzal téměř doslovně. Ve svých textech, v nichž formuluje myšlenky občanského ústavního státu, výslovně vylučuje ženy z výkonu občanských práv, například z účasti ve volbách nebo politického spolurozhodování.
Tento stručný pohled na Rousseaua ukazuje, že myšlenkové vzorce, které po celé generace ovlivňovaly každodenní uvažování, nejsou jen obecnými a neurčitými představami. Mají původ v konkrétních úvahách několika myslitelů.
Claudia Honegger (nar. 1947)
Švýcarská socioložka Claudia Honegger vydala v roce 1991 knihu „Die Ordnung der Geschlechter. Die Wissenschaften vom Menschen und das Weib, 1750–1850“ [Uspořádání pohlaví. Vědy o člověku a žena v letech 1750–1850]. Sleduje v ní proces „kódování pohlaví“ od osvícenství do poloviny 19. století a vychází přitom z vědeckých textů tohoto období.
Její teze zní, že ve druhé polovině 18. století, tedy v době osvícenství, se o vztahu mezi pohlavími ještě uvažovalo v souvislosti s politikou a společností. Když se poté zformovala antropologie jako věda o člověku, začaly se rozdíly mezi pohlavími probírat především ve znamení „přirozenosti“ muže a ženy. Vedle antropologie vznikla také „věda o ženě“. Lékaři, vybavení autoritou své vědy, tak získali postavení těch, kdo popisovali „přirozenost“ žen, přičemž do tohoto popisu promítali vlastní představy o ženskosti.
Honegger uvádí, že o sto let později, kolem poloviny 19. století, už rozdíly mezi pohlavími nebyly předmětem politické debaty. Diskurz o nich se přesunul do nově vznikající gynekologie, kde byl veden jako úvaha o „přirozenosti“ ženy. Ženskost a žena byly zbaveny politického rozměru a staly se objektem vědeckého pozorování. Rozdělení moci mezi mužem a ženou tak získalo „vědecké“ zdůvodnění a současně bylo požadováno jako stav, který je třeba vytvořit. Dokládá to následující citát:
Obě pohlaví se k sobě mají jako obecné a zvláštní. Jedno je tvořivým, skutečně plodivým a pozitivním prvkem; druhé pouze přijímajícím a negativním prvkem. Celý proces plození pak není ničím jiným než zničením veškeré negativity ženského prostřednictvím pozitivní, oživující síly mužského.[2]
Za pozornost stojí také to, že diskurzivní vymezení a určení ženskosti a role žen ve společnosti podporuje binárně orientované myšlení: aktivní–pasivní, obecné–zvláštní, síla–slabost a podobně. Složitost, paradoxy, rozpory a dynamika jsou systematicky vytěsňovány. Děje se tak na úkor přijetí plurality, a tedy i rozmanitých životních skutečností žen i mužů.
Jean-Jacques Rousseau, Immanuel Kant, vědci 18. a 19. století a mnoho dalších myslitelů, stejně jako instituce, například církve, a vlivné osobnosti před nimi se opakovaně snažili dostat ženy či ženskost pod kontrolu. Základem bylo tvrzení, že ženy jsou jakýmisi „bytostmi druhé kategorie“, svou hodnotu získávají prostřednictvím muže a existují především proto, aby rodily a vychovávaly děti. Proti těmto představám však existovala a stále existuje kritika – kritika patriarchátu.
Odkazy
[1]Quoted from: Snow, Maria, Der Geschlechtscharakter in Rousseaus Werk „Émile oder Über die Erziehung“. Eine kurze Analyse, 2019, https://www.grin.com/document/982747 (05/09/2025)
[2]Honegger, Claudia, Die Ordnung der Geschlechter. Die Wissenschaften vom Menschen und das Weib, 09/01/2014, http://claudiahonegger.ch/die-ordnung-der-geschlechter/ (05/09/2025)