Filozofické, politologické, sociologické, ekonomické a kulturněvědní texty o moci by zaplnily celé knihovny. Patří k nim díla Thúkydida, Tomáše Akvinského, Niccola Machiavelliho, Thomase Hobbese, Montesquieua, Immanuela Kanta, Georga Wilhelma Friedricha Hegela, Karla Marxe a Friedricha Engelse, Johanna Gottlieba Fichteho, Friedricha Nietzscheho, Maxe Webera, Hannah Arendt, Niklase Luhmanna, Norberta Eliase, Johana Galtunga, Susan Strange, Michaela Popitze, Michela Foucaulta, Pierra Bourdieua, Simone de Beauvoir, Marthy Nussbaum, Judith Butler a mnoha dalších. Jediná definice ani jediné vysvětlení neexistuje. Setkáváme se naopak s různými výklady a pohledy na moc.

Moc

Nejprve se podívejme na samotné slovo. Německé „Macht“ [moc] má praindoevropské kořeny a pochází ze slova „magh-“, které lze přeložit jako „moci, být schopen, dokázat“. [1] Anglické slovo „power“ podobně vychází z významů „moci“, „být schopen“ nebo „síla“ a „mohutnost“.[2]

Německé slovo „machen“ a anglické „to make“ [dělat, tvořit] naproti tomu pocházejí z kořene „mak-“, který se překládá jako „hníst, utvářet, formovat“ nebo „hníst, tvarovat, přizpůsobovat“. Se slovem „Macht“ [moc] tedy přímo nesouvisejí.[3]

Sociolog Max Weber (1864–1920) formuloval pojetí moci, které se stalo klasickým: „Moc znamená každou šanci prosadit v rámci sociálního vztahu vlastní vůli i proti odporu, bez ohledu na to, na čem tato šance spočívá.“[4] Moc se může projevovat různými způsoby: v rodině, mezi ženou a mužem, ve firmě, na úřadu práce nebo prostřednictvím anonymních omezení. Může vycházet z jednotlivců, ale mohou ji také zakládat skupiny a organizace nebo ekonomické, technické, právní, kulturní a náboženské struktury.

Panství

Panství [Herrschaft] je naproti tomu podle Webera formou institucionálně zajištěné, a tedy společensky uznávané moci: „Panství znamená šanci, že příkaz určitého obsahu nalezne u určitelných osob poslušnost.“ Weber rozlišuje tři typy panství, které lze považovat za legitimní:

• legální neboli racionální panství, které zajišťují dohodnutá pravidla a struktury a které se váže na funkce, nikoli na konkrétní osoby (například parlamentní systém vlády),
• tradiční panství, které vychází z víry v nezpochybnitelnou autoritu, například krále, a
• charismatické panství, které spočívá ve zvláštním osobním kouzlu určitého člověka a v jeho roli vzoru.

PŘÍKLAD

Instituce manželství byla po staletí uspořádána jako forma panství v pojetí Maxe Webera. Ženy měly poslouchat své manžely. Tato povinnost byla zakotvena v zákoně a zajištěna právně i ekonomicky. Ještě v 70. letech 20. století musely ženy v tehdejší Spolkové republice Německo žádat manžela o souhlas, pokud chtěly pracovat. Síla ženského hnutí, která se projevovala veřejnou kritikou a protesty, pomohla tuto formu panství narušit.

Schopnost společně jednat

Podobně kolektivní nebo komunitní pojetí moci najdeme také u Hannah Arendt (1906–1975), která uvádí:

Moc odpovídá „lidské schopnosti nejen jednat nebo něco dělat, ale spojit se s druhými a jednat s nimi ve shodě“. Vzniká „vždy, když se lidé spojí a jednají společně“. [5]

Max Weber chápe moc i panství jako jednání, které je „negativně“ zaměřeno na formování druhých podle vlastní vůle. Člověk tak z druhých činí nástroj svých zájmů a vystavuje je zkušenosti bezmoci. Hannah Arendt naproti tomu upozorňuje na komunikaci, vzájemné porozumění a společné jednání. I ona chápe moc jako vztah, nikoli však jako vztah podřízení, nýbrž jako vztah, v němž se lidé společným jednáním zmocňují vlastních možností. Moc ve smyslu nadvlády a útlaku spojuje s pojmem násilí.

Vztahy mezi ženami a muži

Ve vztahu k otázkám genderových vztahů může definice Maxe Webera popsat mnohé „klasické“ patriarchální postoje, zejména postoje mužů, stejně jako otevřeně represivní struktury diskriminující podle pohlaví. Hannah Arendt naproti tomu může nabídnout podněty k promýšlení emancipace.

Tyto pohledy na moc možná nejsou zcela nové. Pozoruhodné však je, že Hannah Arendt chápe moc méně jako vertikální vztah „nahoře“ a „dole“ a spíše jako možnost lidí spojit se na stejné úrovni a společně jednat. Oba myslitelé stavějí do středu zájmu subjekty; „subjekty“ přitom mohou být i organizace. Jak je to ale se strukturami a systémy? Nemůže moc vycházet také z nich? Jak lze popsat působení anonymních mocenských sil?

Michel Foucault (1926–1984) nabízí odlišné přístupy. I jeho pozornost se obrací k subjektu, analyzuje jej však v celku „společenských vztahů“. Nečiní tak ovšem jako Karl Marx, který se zabýval socioekonomickými problémy vykořisťování, tlakem na zisk a odcizením. Foucault zkoumá diskurzy. Právě jejich prostřednictvím jsou subjekty teprve utvářeny.

Diskurz

Co je diskurz? V běžném jazyce se toto slovo často používá jako synonymum pro „diskusi“ nebo „debatu“. Podle Foucaulta zahrnuje diskurz výroky, které ve společnosti „obíhají“ prostřednictvím textů, projevů, pojmů, jazykových kódů a definic. Znamená však ještě více: diskurzy vytvářejí nepsaná pravidla, ustavují způsoby myšlení a nazírání a určují, o čem lze a nelze mluvit i co je tabu.

Michel Foucault, Brazil, 30 October 1974. Unknown photographer. Public domain / Arquivo Nacional Collection, via Wikimedia Commons.

PŘÍKLAD

Vezměme si například obraz „hysterické ženy“, který byl rozšířen zejména v 19. století. Ve starověku se spojoval s představou, že ženská děloha „putuje“ po těle. Žena proto měla nejlépe otěhotnět, aby se tento pohyb zastavil. Psychoanalytik Sigmund Freud později označil hysterii za duševní onemocnění, které mohlo postihovat i muže. Prostřednictvím fotografií, článků, výzkumu, lékařských přednášek, vystoupení a textů byl obraz „hysterie“ na určitou dobu uveden do oběhu a prosazen. Souvisela s ním představa ženy jako nositelky emocí a potenciálního šílenství. Muž naproti tomu vystupoval jako racionální a chladně uvažující. Tyto diskurzy vedli muži.[6]

Příklad také ukazuje, že diskurzy vytvářejí vědění, a tím i výroky, kterým je přiznáván status pravdy. Subjekty jsou do diskurzů vetkány. Jejich řeč od nich není oddělená, ale umožňuje a omezuje ji množství dalších výpovědí. Přesto subjekty zanechávají vlastní stopu a přispívají vlastními výroky. Foucault proto odmítá představu, že jsou lidé zcela autonomní, svobodní a zakotvení výhradně sami v sobě. Jejich myšlení, cítění a jednání jsou předem formovány společenskými diskurzy.

Samotné diskurzy jsou pohyblivé. Něco vytvářejí, zároveň však jsou ony i jejich vznik „kontrolovány, vybírány, organizovány a usměrňovány postupy, jejichž úkolem je zkrotit síly a nebezpečí diskurzu a odvrátit jeho nepředvídatelnou událostní povahu“.[7]

Z této perspektivy dává smysl uvažovat o vědění a moci společně. Vědění, které v určité době získá ve společnosti diskurzivní platnost, je prostoupeno mocí. Neznamená to, že se všechna vlákna sbíhají v jediném mocenském centru, které řídí veškeré diskurzivní aktivity. Moc se děje, je jednáním a hrou sil.

Diskurz o „hysterické ženě“ vycházel z vědění o člověku a současně vytvářel nové poznatky. Toto vědění sloužilo k účinnější kontrole a řízení „ženskosti“ a žen. Konstrukce „hysterické ženy“ umožňovala označit ženské pohlaví za potenciálně šílené, a ženy tak vylučovat z politiky, vědy, vzdělávání či veřejné diskuse a udržovat je pod kontrolou.[8]

Diskurzy vytvářejí to, o čem lze a nelze mluvit, a určují, co bude viditelné a co zůstane skryté. Pravda je podle tohoto pojetí výsledkem, produktem společenských mocenských vztahů. Ty určují, co je v dané době považováno za pravdivé.

Připadá vám to nové? Jiné, než na co jste zvyklé? Znáte slavný příklad Galilea Galileiho (1564–1642)? Když zveřejnil své poznatky o Koperníkově modelu světa, dostal se do konfliktu s inkvizicí. Katolická církev jej rehabilitovala až v roce 1992, přestože jeho poznatky se prosadily mnohem dříve. Šlo pouze o střet mezi nárokem církve na autoritu a pokrokem poznání? Jakou roli v tom hraje obyvatelstvo? Od jakého okamžiku je k „utvoření“ pravdy zapotřebí jeho souhlas? Kdy společnost zmocňuje pravdu, aby se pravdou skutečně stala? A jde jen o řeči? Foucault jde ještě o krok dál.

Dispozitiv

Foucault rozšiřuje pojem diskurzu o pojem dispozitivu. Ten se nevztahuje pouze k výrokům, tedy k diskurzům, ale také k praktikám. Patří sem konkrétní jednání, ale například i architektura budov, každodenní postupy, rozmístění míst k sezení ve vzdělávacích institucích, osnovy a jejich struktura. Dispozitivy předepisují, co mají jednotlivé oblasti společnosti dělat a čemu se mají vyhnout.

PŘÍKLAD

Vezměme si například dispozitiv krásné ženy. Ženy jsou stále často posuzovány především podle vzhledu a většina z nich si tento způsob uvažování sama osvojila. Vzorem bývá ideál štíhlé, mladistvě působící a přitažlivé ženy. Tuto „normu“ posilují, zpřesňují a obnovují tradiční média, videa na Instagramu, TikTok, módní trendy, kosmetická chirurgie či ženské časopisy. Zejména mladé ženy se s touto normou příliš často poměřují a samy sebe vnímají jako nedostatečné. Ideál krásy přijímají za svůj a drží diety nebo podstupují wellness kúry, aby se mu více přiblížily. Nejsou tak pouze cílem dispozitivu krásy, ale samy se podílejí na jeho uskutečňování. Současně jsou podrobovány normě a samy se jí podrobují. Moc dispozitivu krásy působí normativně, normalizačně a sjednocujícím způsobem. Disciplinuje všechny genderové skupiny a obrací jejich pozornost k tomuto tématu, a tím ji odvádí od jiných otázek. Zároveň vznikají nové poznatky o ženském těle: účinnější dietní režimy, propracovanější chirurgické metody nebo způsoby měření, například index tělesné hmotnosti či hodnoty kondice a tělesného tuku. Díky nim lze tělo trénovat a ukázňovat ještě přesněji podle stanovené normy.

„V životě existují okamžiky, kdy je nezbytné položit si otázku, zda lze myslet jinak, než člověk myslí […].“[9]

Foucault nezkoumá dispozitivy proto, aby je hodnotil. Chce porozumět tomu, co charakterizuje naši současnost, do níž jsme všichni zasazeni. Usiluje o to, aby se lidé dokázali dívat na vlastní společnost s odstupem cizince, zpochybňovali samozřejmé, znovu se uměli podivovat a díky rozpoznání dispozitivů se z nich osvobozovali. Mohou tak pro sebe objevovat a zkoušet nové prostory svobody.

Můžeme dodat, že rozpoznání mocenských her a vztahů může také zmírnit odcizení mezi lidmi. V duchu Hannah Arendt se lidé mohou spojovat a vnášet do hry sil vlastní důrazy.

Moc se neomezuje na politické instituce

Porozumění tomu, co si myslíme, jak přemýšlíme a jak naše myšlení formuje společenské pole diskurzivních sil včetně nediskurzivních praktik, nám umožňuje nejen otevřít se novým možnostem, ale také přijímat vedoucí úkoly. Takto pojatá analýza moci může upozornit na ambivalence, paradoxy, zlomy a rozpory, které charakterizují svět. Usnadňuje rozlišování a otevřenost vůči novým poznatkům. Pomáhá také při dlouhodobém rozhodování. Střízlivá analýza konkrétního mocenského uspořádání nám nakonec umožňuje vnímat pocity bezmoci, rozpoznat vlastní moc v souhře sil a realisticky posoudit vlastní mocenský potenciál.

Zní to „mužsky“ a vyvolává to představy boje, touhy po slávě nebo honby za penězi? Využívat příležitosti a myslet strategicky nemusí znamenat bezohledně se prosazovat na úkor druhých ani ztratit lidskost. Pokud tyto schopnosti chápeme jako součást mocenské struktury, jejíž jsme nevyhnutelnou součástí, může nám tento odstup naopak otevřít větší vnitřní prostor pro lidskost.

Vraťme se ještě jednou k obrázku slona:

Teprve zvíře jako celek umožňuje rozpoznat chobot jako chobot. Vedle něj existují obrazně řečeno i další „choboty“ – uši, břicho, ocas a podobně. Stejně tak se ve společnosti objevují různé pohledy na události, které se stávají předmětem diskurzů. Analýza diskurzů a dispozitivů inspirovaná Foucaultem však zohledňuje ještě více: kulturní techniku kresby, naše pojetí vzdělávání, které nás vede k vysvětlování problému pomocí obrazu zvířete, ilustrátorku a společenský kontext jejího vědění, otázku, kde se obrázky objevují, kdo je používá a kde jsou nasazovány či naopak chybějí. Sleduje také, jak to ovlivňuje cítění, myšlení a jednání subjektů a jak jsou lidé ukázňováni i jak ukázňují sami sebe.

Mocenské vztahy a produkce vědění z tohoto pohledu nevznikají pouze prostřednictvím politických představitelů národních vlád, soudů, parlamentů nebo Evropské komise a neprobíhají jen „vertikálně“ podle schématu příkazu a poslušnosti. Foucault je chápe jako horizontální, pohyblivé a mnohotvárné:

„Moc není instituce ani struktura, není to určitá síla, kterou jsou někteří obdařeni. Moc je název pro složitou strategickou situaci v určité společnosti.“ (Foucault 1977, s. 114)

Moc se objevuje v rodině, mateřské škole, škole, nemocnici, nevládních organizacích, firmách, think-tancích i věznicích, v médiích a jejich prostřednictvím a samozřejmě také na úřadech, v parlamentech a vládách.

Genderové vztahy jako mocenské vztahy

Společnost jako celek tedy představuje „souostroví různých mocí“ (Foucault 1998, s. 281). Moc je společenským děním, které není pevně připoutáno k věcem ani osobám, a přesto je přítomno ve všem. Tedy i všude tam, kde se odehrávají vztahy mezi ženami a muži. A ještě více: vycházíme-li z toho, že moc je základní součástí politična, potom je podle Foucaultova přístupu politično vepsáno do celé společnosti. Stejně jako jsou genderové vztahy v různých oblastech společnosti prostoupeny mocí, mají také politickou povahu.

Toto zjištění získává zvláštní naléhavost, když si uvědomíme, že gender je horizontální neboli průřezová kategorie. Diskurzy o vztazích mezi ženami a muži se často propojují s diskurzy o práci, dělbě práce, rodině, vzdělávání a moci. Stejně tak lze získat nové poznatky, pokud například témata důchodů, bydlení nebo práce propojíme s kategorií genderu.

Genderová spravedlnost a neoliberalismus

PŘÍKLAD

Výrazným příkladem je propojení diskurzů o genderové spravedlnosti s diskurzy o neoliberalismu. Co tento pojem znamená? Jde o převládající ekonomicko-politické paradigma současnosti, které si zároveň činí nárok na uplatnění ve všech oblastech společnosti. Proto je důležité také pro překonávání mocenské nerovnováhy mezi ženami a muži.

Mezinárodní měnový fond (MMF) zveřejnil v roce 2016 studii „Neoliberalism: Oversold?“[10] a tím uznal, že tento pojem není pouhou polemickou nálepkou, ale označuje skutečnou společensko-politickou strategii. Jejími hlavními prvky jsou privatizace, liberalizace a deregulace. Výsledkem je citelný růst sociální nerovnosti, nejistých pracovních vztahů a nejistoty ohledně důchodů, nižší daňové odvody nejbohatších a celkově systematické rozšiřování nejistoty. Matematicky řečeno je společnost vykládána jako funkce trhu, nikoli trh jako funkce společnosti. Státy jsou oslabovány. Z textu lze navíc vyvodit, že tento vývoj provází vytěsňování politiky z veřejné pozornosti. Ta se více zaměřuje na mikroúroveň a mezoúroveň společenského jednání a na pomoc v bezprostředním okolí, méně pak na diskusi o majetkových vztazích, moci korporací nebo vzniku bohatství v protikladu k chudobě.

Je třeba připomenout, že myšlenky neoliberalismu vycházejí především ze tří škol: rakouské, freiburské a chicagské. Přibližně padesát let převažuje vliv chicagské školy. Její vzestup začal vojenským převratem v Chile v roce 1973 a v západním světě se poprvé výrazně prosadil prostřednictvím politiky Margaret Thatcher a Ronalda Reagana. Neoliberalismus zároveň vyvolává protireakce. Vzestup pravicových autoritářských hnutí lze chápat i jako reakci na sociální nejistotu způsobenou neoliberálně orientovanou hospodářskou politikou a na současnou potřebu zorientovat se ve složitém světě. Programy konzervativních a pravicových stran jsou však samy ekonomicky a politicky neoliberální. Je proto paradoxní, že si nemalá část občanů spojuje volbu těchto stran s nadějí na sociální stabilitu a rovnováhu.

Mont Pèlerin Society – Die Anstalt 7. November, ZDF – Zweites Deutsches Fernsehen, broadcast from 07/11/2018, https://www.youtube.com/watch?v=vzUNwWpk6CE&t=516s, Min. 4:24

Paradoxy se týkají také vztahů mezi ženami a muži. Neoliberální program klade důraz na úsilí o větší genderovou spravedlnost. Pokroku bylo dosaženo prostřednictvím gender mainstreamingu, genderově citlivého jazyka, programů na podporu žen, kampaní proti domácímu násilí a mnoha dalších opatření. Současně je však genderová spravedlnost oslabována, protože nejisté pracovní podmínky, nízké mzdy a důchody a další důsledky neoliberální hospodářské politiky dopadají zvlášť výrazně na ženy.

Když se pravicově konzervativní kruhy stavějí proti tomu, co označují za „genderovou ideologii“, nemusí to samo o sobě vždy znamenat odmítání genderové spravedlnosti, přestože dnes existují i proudy shrnované pod pojem „antifeminismus“. Politoložka Eszter Kováts již v roce 2017 upozornila, že feminismus, ženské hnutí a úspěšné ženy bývají vnímány jako součást neoliberálního politického směřování a někdy jsou činěny spoluodpovědnými za společenské škody, které toto směřování způsobuje.

(Kováts, 2017)[11] Odmítání „genderu“ lze proto chápat také jako odmítání neoliberálních tlaků. Protože však tyto tlaky nejsou otevřeně pojmenovány jako disciplinující nebo mocenská strategie, probíhá společenská polarizace ve stylu kulturní války. Mocenské strategie a sociální konflikty se tak ještě více vytěsňují z veřejné diskuse.

Pokud si více všímáme diskurzů, jejich mocenských účinků a podmínek, v nichž mohou být aktivity zaměřené na překonání mocenské nerovnováhy mezi ženami a muži úspěšné, můžeme formulovat následující dilema:

1/ Aktérky a aktéři usilují o genderovou spravedlnost.

2/ Pohybují se v diskurzivním prostředí prostoupeném neoliberalismem, v němž se naplňování genderové spravedlnosti, a tedy i překonávání mocenské nerovnováhy mezi ženami a muži, jeví jako ambivalentní, rozporné a vzájemně se oslabující.

3/ Ekonomicky liberální agenda vyvolává pravicově konzervativní reakce, v jejichž důsledku se genderová spravedlnost téměř aktivně nepodporuje – spíše naopak.

Jinými slovy: pokud zastánkyně a zastánci genderové spravedlnosti přehlížejí paradoxní mocenské účinky celospolečenského prostředí, v němž působí, riskují v podmínkách 20. let 21. století, že podpoří právě to, proti čemu bojují: návrat patriarchálních poměrů.

Moc se objevuje všude. Není vázána na politické představitele ani instituce. Odehrává se v situacích a souvislostech jako vztah sil. Také úsilí o větší genderovou spravedlnost probíhá v určitém společenském prostředí. Jako příklad jsme uvedli neoliberální neboli ekonomicky liberální politickou strategii. Na jedné straně podporuje genderovou spravedlnost, na druhé straně však nejisté pracovní podmínky, nízké důchody a další důsledky dopadají zvlášť výrazně na ženy. Tvrzení, že ženy jsou druhořadé, má dlouhou historii a filozofové i další učenci k němu významně přispěli. Ukazuje se tak, jak praktická teorie ve skutečnosti je. Podívejme se na to blíže.

 

Odkazy :

^[1]Cf. etymonline.com, https://www.etymonline.com/word/*magh-?ref=etymonline_crossreference (04/09/2025)

^[2]Cf. etymonline.com, https://www.etymonline.com/word/power (04/09/2025)

^[3]Cf. https://www.etymonline.com/word/*mag-#etymonline_v_52644 (04/09/2025)

^[4]Weber, Max (2010, first published 1921): Wirtschaft und Gesellschaft. Grundriss der verstehenden Soziologie, Frankfurt, M., p. 38

^[5]Hannah Arendt, Macht und Gewalt, Munich 1981 (4th ed.), pp. 45; 53

^[6]Cf. Günther, Paula, Von Männern erfunden: Diagnose Hysterie als Machtmittel gegen das weibliche Geschlecht, 26.04.2023, https://www.qiio.de/von-maennern-erfunden-diagnose-hysterie-als-machtmittel-gegen-das-weibliche-geschlecht/ (04.09.2025)

^[7]Faulstich, Peter, Aufklärung — Der Zugang zum Wissen und die Macht seines Gebrauchs, n.d., https://www.die-bonn.de/doks/report/2011-theorie-der-erwachsenenbildung-01.pdf, p. 7

^[8]Cf. Günther, Paula, Von Männern erfunden: Diagnose Hysterie als Machtmittel gegen das weibliche Geschlecht, 26.04.2023, https://www.qiio.de/von-maennern-erfunden-diagnose-hysterie-als-machtmittel-gegen-das-weibliche-geschlecht/ (04.09.2025)

^[9]Ziegler Dr., Walther, Foucault in 60 Minuten, https://www.youtube.com/watch?v=mY8xqn9MYbI&t=609s, min. 56:02 (04/09/2025)

^[10]Ostry, Jonathan D. / Loungani, Prakash / Furceri, Davide, Neoliberalism: Oversold? Finance & Development, June 2016, Vol. 53, No. 2, https://www.imf.org/external/pubs/ft/fandd/2016/06/ostry.htm (04/09/2025)

^[11]Kováts, Eszter, The Emergence of Powerful Anti-Gender Movements in Europe and the Crisis of Liberal Democracy. In: Gender and Far Right Politics in Europe. Springer International Publishing, Cham 2017, pp. 175–189