Pokrok směrem k větší genderové spravedlnosti začal proměnou vědomí, kdy se stále více skupin obyvatelstva v průběhu emancipace stávalo občany a občankami aktivně zapojenými do demokratických procesů. Do širší společnosti tuto proměnu přenesl občanský veřejný prostor. Nějakou dobu trvalo, než média začala věnovat pozornost požadavkům sufražetek, dělnických vůdkyň a reformátorek vzdělávání v první ženské vlně 20. století nebo zastánkyň práva na interrupci, rovného odměňování, kvót v parlamentech a dozorčích radách či vytváření prostorů určených ženám ve druhé ženské vlně. Ženy nejprve vycházely do ulic, prosazovaly svůj hlas v převážně mužském prostředí západoevropského hnutí roku 1968, pořádaly kongresy a spojovaly se v iniciativách. Také veřejnou diskusi o svých požadavcích si v rámci nových sociálních hnutí 70. let v západní Evropě musely nejprve vybojovat. O čtyřicet let později získala řada těchto aktérek vliv díky funkcím zejména v politice a veřejné správě a dokázala institucionalizovat někdejší požadavky občanských hnutí. Změněná současná situace však vytváří nové paradoxy, které ovlivňují přijímání a uskutečňování genderové spravedlnosti.

Zejména v konzervativních a politicky pravicových kruzích, ale také v části politické levice, jsou rozšířené „potíže s genderem“ neboli „gender trouble“ (Judith Butler). Často je provází kritika skutečně tvořivých snah o genderově citlivý jazyk a zpochybňování genderové rovnosti jako strategie prosazované „shora“ či jako „nátlaku“. Tento odpor zároveň odráží společenskou polarizaci, která je v posledním desetiletí v západní Evropě znovu stále patrnější.

Rostoucí nejistota pracovních podmínek, bydlení a budoucích vyhlídek oslabuje socioekonomické předpoklady ekonomické nezávislosti a plné rovnoprávnosti žen. V důsledku většího společenského rozvrstvení se současně mohou muži v nejistých životních podmínkách cítit znevýhodněni vůči „úspěšným“ ženám s výrazně vyššími příjmy, protože to odporuje jejich představě „silného“ muže v čele domácnosti. O tomto sociálním rozměru se však téměř nemluví. Také to je součástí politické strategie, která pomáhá získat převahu určitému ekonomickému a společenskému paradigmatu: ekonomickému liberalismu neboli neoliberalismu chicagské školy. K systematickému šíření nejistoty patří i vytěsňování sociální skutečnosti jako něčeho, co je politicky utvářeno. To, co je v diskurzu odsunuto stranou, se obvykle projeví jiným způsobem. Genderová témata mohou být zúžena na jazykové spory a tím převedena do roviny kulturního konfliktu. Stávají se tak projekční plochou pro přehlížené sociální a ekonomické otázky. K diskusi lze nabídnout i tuto tezi: spojení neoliberálních nebo ekonomicky liberálních strategií s feministickými požadavky prohlubuje společenské rozpory, přestože by je větší genderová spravedlnost a rozmanitost měly učinit zbytečnými. Požadavek rovného zastoupení žen a mužů ve vedení proto získá širokou společenskou podporu především tehdy, bude-li zasazen do úsilí o „sociální demokracii“, tedy o vysokou míru sociální rovnováhy.

Stálo by za diskusi, zda právě tento faktor spolu s dalšími okolnostmi nepřispěl k úspěchu snah o rovnost ve skandinávských zemích, jejichž společnosti jsou výrazně rovnostářštější než společnosti založené na jiných modelech sociálního státu. [1]

Odkazy

^[1]Esping-Andersen, Gøsta, The Three Worlds of Welfare Capitalism, Princeton 1990