Diskurzy, které ženy „naturalizovaly“, omezovaly je na roli hospodyně a matky, tvrdily, že jsou duševně a fyzicky méněcenné, a vytvářely ženské a mužské role, stereotypy a předsudky, vyvolávaly zejména od 19. století protireakce. Jednou z hlavních oblastí tehdejší i současné argumentace je kritika patriarchátu.
Co znamená „patriarchát“?
Zjednodušeně tento pojem označuje formy společenského soužití, v nichž převládají a rozhodují muži nebo otcové. Zahrnují určité společenské normy, hodnoty, vymezení rolí a očekávání, výrobní a vlastnické vztahy, hierarchie, mocenské vztahy a další prvky. Některé autorky a autoři je spojují také s vlastnickým uspořádáním, které mužům umožňuje ekonomickou nadvládu. Friedrich Engels například v roce 1884 spojil patriarchální poměry se vznikem soukromého vlastnictví.
Analýzy a kritiky patriarchátu jsou rozmanité a kladou důraz na různé aspekty. Níže představíme jednu autorku, jejíž pojetí moci čerpá mimo jiné z myšlení Hannah Arendt. Stručně se také podíváme na objevy související s předpokládanou matriarchální podunajskou civilizací.
Christina Thürmer-Rohr a láska ke světu
Berlínská profesorka ženských studií Christina Thürmer-Rohr (1936–2026) zastává tezi, že ženy jsou v patriarchálním systému spolupachatelkami [Mittäterinnen]. Nejsou podle ní pouze oběťmi patriarchátu, ale svým jednáním mu zároveň slouží. Feminismus proto pro Thürmer-Rohr znamená plavat proti proudu. „Hlavní proud je nešťastné, a navíc nikoli neškodné řečiště.“ [1]
Thürmer-Rohr tuto otázku nevztahuje pouze k jednání jednotlivých žen, ale spojuje ji také s politickým rozměrem: „Feminismus je kritikou společnosti.“ To podle ní znamená rozumět současnosti a zároveň znát minulost. S odkazem na Hannah Arendt (1906–1975) a její pojem plurality prosazuje, abychom „chápali lidi v množném, nikoli jednotném čísle a uznávali odlišnost“. To je podle ní „totéž jako ‚láska ke světu‘“.[2] Od Hannah Arendt přebírá také myšlenku „nezakořeněnosti“. Tato existenciální zkušenost může podnítit vlastní, nezávislé myšlení a ženy by si ji měly dovolit. Jde o „existenciálně motivované učení s otevřeným výsledkem, o pokus experimentovat na hranicích bolesti“.[3]
Nejde o osamělé hledání, objevování a zkoušení. Thürmer-Rohr se zasazuje o přátelství, tedy „(…) spřátelení se světem a péči o svět prostřednictvím přátelství s různými lidmi“. Právě v něm se podle ní ukazuje „svoboda souhlasit s druhým člověkem“.[4]
Thürmer-Rohr tak představuje pojetí moci, které vedle analytického rozměru kritiky upřednostňuje vztahy mezi lidmi. Moc chápe méně jako „moc nad“ druhými a spíše jako „moc s“ druhými. Takové pojetí může působit i navenek do společnosti. Pozitivně přijímá existenciální zkušenost, že je člověk „vržen sám k sobě“ (Heidegger) a cítí se cizincem. Z tohoto východiska mohou ženy zkoumat a oživovat nový „terén“. Thürmer-Rohr zároveň uznává pluralitu a nevnímá ji jako překážku společného jednání.
Ženy se tak mohou učit jedna od druhé. Mohou dále rozvíjet vlastní myšlení na základě vlastního vnímání, experimentovat, vyjadřovat se a z lásky ke světu tento svět měnit.
Podunajská civilizace staré Evropy – matrifokální kultura?
Kritiku patriarchátu provází také zkoumání jiných než patriarchálních forem společenství a společnosti. Zejména od druhé poloviny 20. století se badatelky a badatelé věnují matriarchálním a matrifokálním kulturám. Litevská archeoložka Marija Gimbutas vedla četné vykopávky v jihovýchodní Evropě a předpokládala, že před více než 6 000 lety existovala ve staré Evropě rovnostářská a mírumilovná vyspělá civilizace, která uctívala „Velkou bohyni“. Kolem roku 4500 př. n. l. ji měly válečnické indoevropské jezdecké národy postupně proměnit v nové společenské struktury, hierarchické a poznamenané násilím.
O tom, nakolik lze mluvit o matriarchální kulturní oblasti, se vedou spory. Někteří badatelé odmítají představu, že existovaly neválečnické struktury. Samotné badatelky a badatelé zabývající se matriarchátem však nehovoří o „vládě žen“ jako protikladu „vlády mužů“, tedy patriarchátu. Zdůrazňují spíše, že civilizace staré Evropy na území států bývalé Jugoslávie, Bulharska, Rumunska, Maďarska a západní Ukrajiny byla založena na rovnosti žen a mužů a současně respektovala rozdíly. Politická rozhodnutí se přijímala konsenzem a velký význam měla duchovní dimenze. Příroda byla vnímána jako něco božského a vztah k ní se řídil principem dávání a přijímání. Rovnost mezi ženami a muži, duchovní úcta k ženské tvořivé síle a princip spolupráce namísto vykořisťování zřejmě tvořily základ dvou tisíciletí míru ve staré Evropě.[5]
Tato stručná zmínka o civilizaci staré Evropy může ukázat, že moc lze uspořádat i jinak, než naznačují současné společenské řády. Otevírá tím prostor k novému a odlišnému přemýšlení o moci a také k hledání nových možností, jak mohou ženy uplatňovat vliv.
Patriarchální poměry kritizovala a stále kritizuje také řada dalších spisovatelek a spisovatelů, umělkyň a umělců, novinářek a novinářů i vědkyň a vědců.
Odkazy
[1] [2] [3]Siebrasse, Brigitte
[4]Thürmer-Rohr, 2003, p. 90, in: Czollek / Perko
[5]Lüpke, Geseko von, Die große Göttin. Das Rätsel der alteuropäischen Donau-Zivilisation, manuscript of the RBB Kultur radio broadcast, 16.04.2023, editor: Anne Winter; a production of Bayrischer Rundfunk